My a agility

   K agility jsem poprvé přišla už na vysoké škole v Českých Budějovicích během svého doktorantského studia, bylo to někdy kolem roku 1996. O agility mi řekla tehdejší spolužačka, dnes stále moje kamarádka a agiliťačka Zdeňka Džuvarovská, co Zdeni, pamatuješ?  Agilitit jsem tehdy začala na cvičáku u Marečků v Českých Budějovicích, bylo to moc fajn, chytilo mě to. Parťačkou mi byla úžasná, milá, šikovná fenka černého kokršpaněla - Orinka. S Orinkou jsme se sice v agility nedostaly nijak daleko, byly jsme jen na několika málo závodech, složily LA1 a LA2 zkoušky. V roce 1999 přišlo stěhování zpět na sever Čech a zjištění, že do tohoto konce republiky agility ještě nedorazilo :D

Nastala asi tříletá pauza, ve které mi ale agi hodně chybělo.

V roce 2000 jsem se seznámila s Romanem, neagiliťákem a nepejskařem, který se zaláskoval (aspon doufám) do mě, ale i do mojí Orinky.  Romana jsem vytáhla na nějaké agility akce a on zjistil, že je to to pravé ořechové i pro něj, domů přišel Rikoušek, a abych mu ho pořád nebrala .), tak krátce na něj i Ešánek.

Roman začal s výrobou agility překážek, první tunel jsem dostala od svých rodičů ke třicátinám, fandil nám i Ježíšek, který mi v tom samém roce na zahradě nechal áčko :D

Společně jsme začali agilitit v roce 2003. Společně jsme agility zcela propadli :D

Trénujeme v Kynologickém klubu Jiříkov, při kterém jsme v roce 2005 zaregistrovali Oblastní skupinu Erlink Jiříkov. Postupně se k nám přidalo několik dalších lidiček, někteří zůstali, jiní ne. Někteří od agi utekli, jiní jsou v něm opravdu úspěšní, z čehož máme obrovskou radost!

Naše agilitní partička je malá, ale prima, klubou se nám v ní další a další agility nadšenci, za což jsme s Romanem moc rádi :) To už je jiná kapitolka a jiné stránky ...